Stanislav Jalovec
Pan Jalovec pochází z České republiky, je historik a bojovník.
Člověk, který si nevybral nepřítele, nevyhledal ho, neprovokoval, nezačal. Nepřítel si vybírá bitevní pole, strategii, taktiku a zbraně, ale ne boj.
Bojovník ve smyslu člověka řešícího a předcházejícího krizi. Člověk snažící se něco dělat místo toho, aby nedělal nic a jen pasivně na svého nepřítele hleděl.
Pro ty, kteří by se zajímali o jeho poezii, nebo prózu, zde uvádíme odkaz: »Voják«
Dle jeho slov je nutno se na historii dívat tak, jak skutečně byla: s nadhledem, bez příkras, a s vynecháním politických názorů.
Autor ukončil základní vzdělání v roce 2008 na Masarykově základní škole v Janovicích nad Úhlavou. V roce 2012 maturoval na Střední škole zemědělské a potravinářské v oboru Veřejná správa. Od roku 2013 studuje obor Politologie na filozofické fakultě Západočeské univerzity v Plzni. V roce 2014 absolvoval kurz školení v prezentacích, díky čemuž se věnuje přednáškám z historie a své choroby pro veřejnost. V letech 2010-2012 pracoval jako průvodce Národního památkového ústavu na hradě Švihov. V roce 2015 vydal svou první knížku básniček Vyznání. V současnosti má přerušené studium kvůli zdravotním komplikacím a věnuje se přednáškám pro veřejnost a vlastní literární tvorbě. Dále vede internetový blog, který najdete pod názvem Voják.
Autor je vášnivý nimrod v oboru historie, military, filosofie, poezie a v dalších příbuzných vědách. Historii má rád jako celek, ale přednost dává období starověku a středověku. „Čím starší dějiny, tím lepší a zajímavější!!!“ Tak by se dal charakterizovat autorův vztah k dějinám. Autor sám nicméně nedělá rozdíly mezi každým obdobím, co se důležitosti týče, protože každé má nejen své kouzlo, ale i důležitost.
Kniha Hrdinové kontra padouši je v historické próze zatím jeho prvotinou.
Kniha, kterou držíte v ruce, se zaměřuje na kontroverzní postavy, jejich osudy a události, které tak zásadně ovlivnily. Jedná se o postavy neprávem, či příliš oslavované nebo haněné a odsuzované. Chronologicky za sebou jdou postavy s větší, či menší důležitostí v dějinách. Naleznete zde teroristy, zločince, samozvané hrdiny i politiky, které bychom mohli nazvat jedním pojmem Šedé eminence.
Kladu si v této knize za cíl zodpovědět na otázku, co tedy byly tyto postavy vlastně zač? V knize si tedy zahraji na takového historického policistu, který hledá důkazy ve prospěch nebo neprospěch podezřelého.
V prologu každé kapitoly položím otázku sobě i čtenáři, co byla daná osobnost vlastně zač.
Následně ve stati každé kapitoly podám bez osobních předsudků, zaujetí a emocí pravdivý příběh každé osobnosti tak, aby si každý mohl udělat o dané osobnosti vlastní obrázek. V epilogu pak podle těchto předložených důkazů zodpovím na předloženou otázku z prologu, jak se mně konkrétně každá postava jeví.
Budu odpovídat podle předložených důkazů ze stati, které v epilogu krátce vyjmenuji a použiji je tak na potvrzení svých tvrzení. Tyto postavy pak ohodnotím jako spíše kladné, spíše záporné, nebo nadále
kontroverzní a uvedu důvod proč.Zároveň nikoho nenutím přebírat můj názor, ale nechávám pouze na něm, co si o dané osobě bude myslet. Já sám si v epilogu neodpovídám podle svého osobního smýšlení, ale podle smýšlení historika, tedy podle důkazů.
Je to jako hodnocení jedné z postav ve filmu Hodný, Zlý a Ošklivý. Ošklivý je nejednoznačná postava. Nevíte celou dobu kam ho zařadit. Dobré i zlé vlastnosti se v něm navzájem mísí. Takové jsou na první
pohled i postavy v této knize. Jde jen o to, zda-li si zasloužené přirovnání ,,kontroverzní či ošklivý zaslouží. O to zda se jedná o fakta, či nepodložené mýty a legendy, které s přibývajícím časem na dané
osobnosti čím dál, tím více ulpívají. Od toho jsou tu ale fakta a autor této knihy. Pomocí této knihy si pak každý na takovou ,,ošklivou‘‘ či kontroverzní postavu udělá vlastní obrázek stejně jako autor.
Kniha je určena všem, kdo mají zájem o historii a literaturu faktu. Neměla by být brána za odbornou, ale spíše populárně naučnou. Stejně tak by měla patřit do rukou lidem, kteří nejsou v historii začátečníci, ale
chtějí si jen prohloubit své vědomosti a udělat si o celé dané věci či osobnosti obrázek. Určitě ji doporučuji studentům historie a příbuzných oborů, kteří mohou využít faktografické stránky této knihy při rozšíření
znalostí, či při studijní práci na dané téma.
Zikmund Lucemburský zvaný Liška či Šelma Ryšavá
Motto: „Naseruť jim dřív do rypáků…!“
Zikmund na začátku husitské revoluce. „Jestli chcete, abych ztratil svá panství, tak já tedy nechci!“
Zikmund na konci husitské revoluce. „Jene Huse, nikdo nežijeme bez hříchu!“
Zikmund po přečtení úryvku z díla Jana Husa onoho mistra napomíná na koncilu v Kostnici Říkali mu Liška či Šelma Ryšavá. Původ jeho řekněme hanlivého označení, ale nespočívá ani tak v jeho označení husity, proti kterým tolik brojil (i když ne vždy, a také nejen zbraněmi). Po otci byl velice schopný diplomat a prý i velice příjemný společník u stolu. Hovořil více jazyky než Otec vlasti Karel IV.(česky, německy, latinsky, maďarsky, srbochorvatsky, francouzsky, italsky). Byl i oblíbený a vítaný milovník nejedné z žen, které dokázal okouzlit svým osobitým charismatem. Bohužel nebyl moc úspěšný válečník, nezplodil vlastního dědice a jako panovník si jen těžko dokázal udržet vlastní moc nad svou říší. Že byl ale víc, než jen prohnaná intrikánská šelma uvidíte v této kapitole.
Od začátku trable: Zikmund se narodil roku 1368 v Praze. Otec Karel ho nechal pokřtít po patronu Burgundska svatém Zikmundovi. Ostatky tohoto světce sem ostatně nechal i přivézt a uctívat se stejnou úctou a pokorou jako ostatky sv. Víta, draka, kterého měl zabít sv. Jiří (ve skutečnosti lebka krokodýla), sv. Kateřiny, sv. Václava a Vojtěcha. Vždyť i do Svatováclavské koruny byl zasazen trn z Kristovy koruny. Možná ale jméno cizího světce mělo už předem naznačit, že si nastávající král a císař Zikmund nebude rozumět s lidem své skutečné domovské vlasti, s lidem Zemí koruny české. Teď to ale ještě vůbec neměl být král.
Karel při narození syna totiž zrovna pobýval v Norimberku a rozhodl se tedy jako aktivní politik (dalo by se říci až workoholik) zasnoubit svého nového syna s dcerou Fridricha z Hohenzollernu. Zároveň chtěl svoji dosud nenarozenou dceru provdat za dosud nenarozeného syna již zmíněného Fridricha. Ze svateb pak ale sešlo a o všem máme jen sňatkovou úmluvu mezi oběma vládci, protože ke skutečnému zasnoubení mělo v případě Zikmunda dojít až po osmi letech. Teď se to jenom slíbilo a i z toho brzo sešlo. Jen Markéta Lucemburská narozená v roce 1373 si pak vzala Jana z Hohenzollernu.
Zikmund v diplomatické hře měl zaujmout místo vedle daleko více zajímavé manželky. Šlo tu opět o získání území sňatkovou politikou, ve které byli ve středověku mistři pouze dva lidé. Jeden byl náš Karel IV. a druhým byl císař Maxmilián I. Habsburský.
Nyní si měl Zikmund vzít Marii, mladší dceru Ludvíka I. z Anjou, který byl toho času uherským králem a po smrti Kazimíra Velikého také polským králem. Bohužel byl také bez mužského nástupce. Ovšem i Ludvík si přihříval svoji polívčičku, neboť potřeboval spojenectví s císařem proti Turkům. Zároveň vychytrale kalkuloval s tím, že přece dává mladší dceru, a když dá starší jinému, nemusí tak císař připojit ke své už tak rozsáhlé říši Uhry a Polsko.
Starší dcera Kateřina ale zemřela v osmi letech a Marie nastoupila na její místo. Karel sjednal s Ludvíkem dohodu, že si Marii Zikmund vezme hned, jak dovrší dvanáctý rok. Toho se už Karel nedožil, ale ještě stačil svěřit Zikmundovi do správy Braniborsko. Tvrdě vybojované markrabství, které Karel získal v roce 1373. Zikmund se tak už od raného věku učil vládnout a měl tedy lepší průpravu, než jeho bratr Václav, který byl oproti němu příliš rozmazlován.
Rok po smrti Karla, se konaly v Trnavě zásnuby jeho syna Zikmunda s Marií. Po zásnubách už Zikmund v Uhrách zůstal, aby se zde naučil maďarsky a osvojil si pravidla uherského dvora. Musel zde trpět královnu matku, které se jeho tchán Ludvík nedokázal postavit (a to byl označován Veliký) a o níž jednou i když přiopile Karel IV. prostě řekl, že je děvka. Ani její smrt nezabránila dalším problémům v Uhrách.
Těsně před svou smrtí Ludvík Veliký poslal Zikmunda do Polska, aby se zde jako Dominis Polonia (Pán Polska-tradiční titul polských králů) učil zase vládnout po polském stylu. Jenže Ludvík pak zavřel oči a jeho druhá manželka Alžběta Bosenská se spojila s polskou šlechtou a dvěma uherskými duchovními, aby se postavila proti lucemburské moci v dvojím soustátí. Jako svého koně, nebo spíš klisnu v Polsku prosadila svoji dceru Hedviku, která přijala polskou obdobu tohoto jména Jadwiga. Následně si s volbou polské šlechty zvolila za manžela a krále litevského šlechtice Vladislava Jagiella. Ano, byl to ten Jagiello, který založil jagellonskou dynastii vládnoucí jak v Polsku, tak na Litvě.
Zikmund musel Polsko prostě dát a po jeho vyklizení se soustředil na vládu v Uhrách. Bohužel zatím získala královskou moc spíše jeho snoubenka Marie, která byla korunová ve Stoličném Bělehradě na královnu (Léta Páně 1382). Na Zikmunda ale zatím nedošlo, protože sněm uherské šlechty prostě řekl Marie, a zatímco jindy by takový sněm jenom protestoval a štěkal jak hladový pes, kouzlo moci zemřelého Ludvíka Velikého tu ještě působilo. Alespoň prozatím.
Alžběta Bosenská pak nepřestala dále intrikovat. Pod vlivem ohrožení Dalmácie, kterou hrozil anektovat bosenský bán Tvrtko, se vydala přímo do jámy lvové a nechala se dalmátskou šlechtou spolu se svou dcerou uznat za vládkyni na místním sněmu. S přijetím holdu pak rozehrála další hru.
Chtěla oženit svou dceru Marii s Ludvíkem Orleánský, bratrem francouzského krále Karla VI. S francouzskou podporou si pak chtěla prostřednictvím dcery udržet Uhry a Zikmunda vyšachovat. Zikmund tak musel opustit i Uhry a odcestoval do Prahy. Zde žádala jeho matka krále Václava o pomoc. Ten se však jako obvykle k ničemu moc neměl. Zasáhnout musela tedy více než energicky jeho matka. Alžběta Pomořanská nyní pro změnu netrhala pancíře, nelámala meče, neohýbala podkovy, nedrtila helmice, ale sebrala pro syna vojsko v Čechách a na Moravě. To ještě s vojsky bratranců Jošta a Prokopa oblehlo Budín a donutilo naší Marii, aby si konečně Zikmunda vzala.