- ukázka textu z knihy -
Podívej se, co jsem objevila v pradědečkově deníku. Napsal si to asi přesně tak, jak jim to řekl jejich velitel, když přišel pradědeček jako nový mechanik na letiště. Je neuvěřitelné jakou měl paměť a je také neuvěřitelné, co všechno jim jejich velitel během oněch několika málo vět řekl.
Poslouchej, to stojí skutečně za to.
„Já jsem tady místo vaší mámy a vašeho táty, já jsem tady místo vašeho Pána Boha. Já vám řeknu, že vyskočíte a vy se mě jen zeptáte jak vysoko. Nebudu poslouchat ani omylem, že něco nejde, že něco nemůžete, že den má jen 24 hodin a podobné nesmysly. Já řeknu a vy to zkrátka uděláte. Jsme ve válce. Naši piloti umírají každý den při letech nad Německem, Holandskem, okupovanou Francií a Norskem.
Nebudu tolerovat žádné výmluvy, že jste nevyspalý, utahaný, že není dostatek náhradních dílů, že nemáte zkušenosti s tímto typem motorů nebo letounů. Zkrátka se to naučíte!
Mě vůbec nezajímá zda na vás ještě zbylo kafe v kantýně, že máte 4x do týdne ovesnou kaši, nebo že v barácích fouká a táhne vám na nohy. Naše stroje budou okamžitě po přistání zkontrolovány a bude ihned opraveno poškození z posledního náletu. Poté budou dozbrojeny a doplněny palivem.
Je mi úplně jedno co si o mě budete myslet nebo co o mě budete říkat. Budete mě zkrátka poslouchat. Naši letci denně nasazují životy při těžkých bombardování Hamburku, Kölnu a Berlína, ale stále je Němec silný. Stále je to málo a potřebujeme každé letadlo, každého pilota. Proto nebudu tolerovat šlendrián. Pokud ho objevím tak s vámi tak zatočím, že se budete modlit, aby vás Němci sestřelili místo pilotů.
Nestane se, že mašina neodstartuje, nebo že se bude muset pro závadu vrátit z bojové akce. Každý stroj, který zde přistane, ať sebevíc roztřískaný, také dáte dohromady, aby mohl opět odletět. A uděláte to tak rychle jak jen to bude možné. Protože při bombardování našeho letiště nesmí zůstat stroje na zemi. To je můžeme rovnou odepsat.
My jsme tady pro piloty. To platí jak pro mechaniky motorů tak pro zbrojíře. Nejste piloti, nejste písaři, kuchaři nebo lapiduši. Jste mechanici. A tak budete ze všech sil, tak jak to jen maximálně půjde, udržovat naše stroje boje a letu schopné. Rozuměli jste tomu, co jsem řekl?“
„Ano pane.“
„Jo a ještě bych málem zapomněl. Tohle sice není o letišti, ale důležité to je. Pokud bude kdokoliv krást vesničanům na farmách slepice, aby si vylepšil zdejší kuchyni, nebo jehňata s tím, že ovcí je všude kolem dost, nebo i jen brambory a zelí na poli. Čeká ho bez pardonu soud. To myslím smrtelně vážně! Nejsme lupiči, loupežníci a dobyvatelé. Jsme vojáci spřátelené armády a budeme se tak chovat. Jsme zde, protože nám tato zem umožnila bojovat proti fašistům, kteří okupují naši vlast. Pamatujte si to.“
.......................................
- další ukázka textu z knihy -
Sudety byly území, které tehdy obývalo německé obyvatelstvo spolu s českým a polským obyvatelstvem a to v různých procentních poměrech německého, polského a českého obyvatelstva. Jednalo se o 25 % zastoupení německého obyvatelstva až po 75 % zastoupení německého obyvatelstva na těchto územích. Tedy rozhodně nešlo o území obývané pouze Němci! Na druhou stranu je pravda, že zde žilo více než 3 miliony etnických Němců. Je také smutnou skutečností, že přestože žili Sudetští Němci na opravdu rozlehlém území. Nikdy si nevytvořili nějaké centrum, nebo náznak střediska, které by leželo v jejich sídelním prostoru. Tím více tíhli k Německé říši.
Název pro Sudetské Němce pochází z horského pásma Sudety, též nazývané Krkonošsko-Jesenická soustava. Táhnoucí se od severních hranic Čech a Moravy. Od Jizerský hor, přes Krkonoše, Orlické hory až po Jeseníky. Na tomto území bylo promícháno mnoho národů, ponejvíce Čechů a Němců, ale také již zmiňovaných Poláků, a to již od raného středověku. Kulturní dědictví, nebo staletí společné monarchie to jasně dokazují. A co je zajímavé, zhruba 800 let žili Češi a Němci celkem pokojně vedle sebe. Třeba s Poláky, ale i s Němci, jsme měli také společné krále. Na druhou stranu jsme se i trošku hašteřili, ale většinou naši předci spolu vycházeli skvěle, nebo alespoň slušně. Tedy až na pár dobových šarvátek, které skutečně nebyly nijak zásadní. Ale i ty vždy po zhruba 20ti až 25ti letech skončily a opět tyto národy spolupracovaly a mísily se mezi sebou.
Propletenost Českého a Německého obyvatelstva Sudet si můžeme názorně ilustrovat na nejvyšším vůdci Sudetoněmeckého hnutí, Konrádovi Henleinovi.
Tento rodák z Vratislavic nad Nisou u Liberce, měl matku Hedwigu Annu Augustu Dvořáček, po otci češku. Tedy přímý dědeček Dvořáček, tohoto kovaného nacisty, tohoto Sudetského Němce, byl Čech. Také jeho matka mluvila s malým Konrádem česky! Tento původně bankovní úředník poněmčil jméno svojí ještě žijící matky na Dworatschek. Zdatný čistý Árijec, že? Dotáhl to až na politika v Říšském sněmu. Totiž Strana, kterou vedl a založil v roce 1933 – Sudetoněmecká vlastenecká fronta, se po Mnichovském diktátu sloučila 30. října 1938 s Německou NSDAP. Sám Konrád Henlein byl povýšen na SS Grupenführera a jmenován »župním vedoucím« NSDAP se sídlem v Liberci. Po válce byl zajat a rozbitými skly brýlí spáchal sebevraždu.
Podstatné je, že ona Sudetoněmecká strana prezentovala „oprávněné nároky“ Sudetských Němců vůči Československu. A bohužel na tyto nehoráznosti, které Hitler vítal jako záminku k rozpoutání války, naši spojenci Francie a Velká Británie, slyšeli.
Spojenci ale již neviděli, jak jsou Čechům žijícím v pohraničí zhruba od roku 1936 rozbíjeny okna, pobíjen dobytek, podpalovány usedlosti. Jak Němci, přátelící se Čechy raději přecházeli na druhou stranu ulice, aby je neviděli „Henleinovci“. Jak se hromadí a stupňuje bití, znásilňování a i podivné úmrtí Čechů v pohraničí. Jak Sudetští Němci v Československu shromažďovali zbraně, jak společně zfanatizovaně řvali: „Eine Volk, ein Raich, ein Führer“ (Jeden národ, jedna říše, jeden vůdce). Tím samozřejmě mysleli Adolfa Hitlera.
Vůdcem Sudetských Němců byl od roku 1937 Karl Hermann Frank narozen v Karlových Varech. Tento původně dobrovolník na Slezských hranicích, později knihkupec v Lokti u Karlových Varů, byl za II. světové války generál SS a Německé police. Nechvalně známý tím, že nechal povraždit civilní obyvatelstvo Ležáků a Lidic, a vesnice srovnat se zemí. A to jako reakci na atentát, na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha v květnu 1942. Samozřejmě i tento sudeťák mluvil jak německy, tak česky. Byl popraven oběšením za válečné zločiny rozsudkem Československého soudu v roce 1946.
Ono se ale mnohdy zapomíná na jednu podstatnou věc. A to, že Sudetští Němci, obyčejní lidé žijící v Sudetech, tedy aspoň někteří z nich, chtěli autonomii na Československu. A přestože v roce 1935 v Československu vyhrála volby Sudetoněmecká vlastenecká fronta, k odtržení Sudet od Republiky československé, tak se tehdy Československo oficiálně jmenovalo, nedošlo. Strana získala 1.249.534 hlasů, což znamenalo 15,18 % podíl na volebních výsledcích a fakticky to bylo 44 poslaneckých mandátu ve sněmovně.
Byli snad politici Sudetoněmecké politické strany tak neschopní, že nedokázali realizovat požadavky voličů? Oni politici, tedy oněch 44 poslanců, byli zvolenými zástupci Sudetoněmecké vlastenecké fronty v parlamentu Československa. A přesto nekonali. Nebo snad nebyla vůle situaci politicky řešit? Nebo se spíš již tito politici viděli v budoucnu pány celé země? Těžko říct.
.......................................
- další ukázka textu z knihy -
Podle množství zlata v této slitině, je toto zlato odstupňováno a to do maxima 24 karátu zlata ve slitině. Kdy v tomto případě jde o téměř čisté zlato. A jsme u toho, téměř. Zde je na místě si říci, že čisté zlato je prakticky nemožné technicky a ekonomicky získat. Takzvané maximálně čisté rafinované zlato obsahuje 99,98 % zlatého kovu. Převedeno na karáty, je to 23,998 karátu. Ale zcela určitě pro naše účely bude postačující označit toto maximální zlato, které zle získat, jako 24 karátové zlato. Tak, jako se všude označuje.
Určitě se ale budeme věnovat spíše běžnému prodeji zlata. Od třeba České republiky, kde se prodává 14 a 18karátové zlato. Až třeba po 9karátové zlato, prodávané například v Anglii a Francii, a nebo 8karátové zlato, prodávané v Německu a Itálii. Pokud chviličku zůstaneme u 8mi karátového zlata. Jde o 333/000 (tisícin) ryzího zlata ve slitině. Tedy 33,3 % ryzího zlata a 66,7 % ostatních kovů ve slitině zlata. Standardně vyráběné zlaté šperky, ve šperkařských závodech a zlatnických dílnách ve světě, musí mít dodrženu minimální ryzost. Neboli obsah ryzího zlata ve slitině zlata a ostatních kovů, minimálně oněch 8 karátů. Méně mít nesmí.
Vždy se budeme bavit o prodávaném zlatém předmětu, protože puncování zlata se provádí výhradně kvůli obchodu. Pokud si přivezete zlatý řetízek z Turecka, bude se vám líbit a zároveň jej nikdy nebudete chtít prodat. Můžete ho mít celý život a nikdy nebudete potřebovat tento zlatý řetízek označit puncem. A také se pravděpodobně nikdy doopravdy nedozvíte, kolik má onen pomyslný řetízek z Turecka, skutečných karátů a jaká je jeho ryzost.
U nás nejběžnější prodávané zlato a šperky ze zlata, jsou ze 14ti karátového zlata. Určení ryzosti zlata 14 karátů, to je ono ryzostní číslo, ony karáty, znamenají podíl zlata v prodávaném předmětu. Což v absolutní hodnotě u 14ti karátového zlata, tedy 585/000 (tisícin) představuje 58,5% ryzího zlata ve slitině zlata a 41,5 % ostatních kovů. Další běžná ryzost zlata v České republice je 750/000 (tisícin), tedy 75% zlata a 25% jiných kovů. To je ono 18ti karátové zlato.
O kvalitních zlatých slitinách, můžeme hovořit, pokud má ona slitina, předvídatelné a hlavně požadované vlastnosti při výrobě šperků. Z tohoto pohledu jsou obě slitiny 18ti i 14ti karátové zlato, stejně kvalitní. Nicméně, u některých šperků z 18ti karátového zlata se může stát, že slitina je měkčí než slitina pro šperky ze zlata 14ti karátového. Ono barevné rozlišení zlata, uváděné jako „bílé“ zlato, a nebo „červené“ zlato, je stejně jako klasické „žluté“ zlato, ovlivněno různým poměrem jiných kovů ve slitině ryzího zlata a ostatních kovů.
Pravděpodobně nejčastější otázkou je, zda ona bílá, či červená zlata, jsou kvalitnější a nebo méně kvalitní, jako zlaté(žluté) zlato. Ano, tyto zlata jsou naprosto shodná co do kvality. Množství ryzího zlata je předem dáno, a zbytek ve slitině jsou pouze přísady. Například bílé 14ti karátové zlato obsahuje 585/000 ryzího zlata a 415/000 dílů stříbra a niklu, a nebo paládia. Občas se do této slitiny přidává rhodium, pro dosažení vysoké leklosti zlata. Žluté 14ti karátové zlato obsahuje 585/000 ryzího zlata a 415/000 dílů stříbra a mědi. U červeného zlata je použito v oněch 415/000 dílů více mědi, méně stříbra a přidán nikl. Ale to je spíše na závadu při výrobě šperků, protože čím více mědi, tím měkčí je zlatá slitina.
Další barevné variace zlata jsou dosaženy přidáváním různých jiných kovů. Tedy například zelené zlato je dosaženo přidáním stříbra s kadmiem. Modré zlato je slitina ryzího zlata s ocelí v poměru 18:7 Toto zlato bylo oblíbeno hlavně v 19. století. Purpurové zlato, tak se nazývá slitina ryzího zlata s hliníkem. Nemá čistě purpurovou barvu, spíše se podobá bronzu se švestkově modrým nádechem. Fialové zlato, je dosaženo přidáním hliníku a paládia k ryzímu zlatu. A nakonec, tmavošedé zlato, je výsledkem kombinace slitiny ryzího zlata a holmia. Holmium, stříbřitě bílý, měkký celkem vzácný kov, prvek z Mendělejevovi tabulky prvků. Tato zlatá slitina není až tak oblíbena, neboť postrádá požadovanou tvrdost, ve šperkařství nutnou.
.......................................
- další ukázka textu z knihy -
Německo je jiná země, než byla v roce 1940 kdy její armády vítězně táhly Evropou. To je sice pravda, nemusíme k Němcům dnes cítit nenávist, ale na válečné reparace máme zkrátka nárok.
A teď pozor, jde o pouhé vyčíslení a náhradu utrpěných škod. Nejde o žádný bonus. Pouze o zaplacení toho, co svým konáním Němci za II. světové války způsobili.
Mrtvých a raněných byli statisíce. Nuceně nasazených na práci do Německa byly celé ročníky. Ten kdo se narodil mezi lety 1918 – 1924 byl pracovně mobilizován. Z Protektorátu Čechy a Morava to bylo přes 750.000 lidí, z nichž 66.000 na následky Nuceného nasazení zemřelo. Jenom Československých vojáků padlých v boji bylo přes 25.000, Československých občanů židovské národnosti usmrcených v koncentračních táborech bylo přes 277.000, civilních obětí bylo přes 63.000.
Pro podklady Norimberského tribunálu se uvádělo jen, že válka přinesla smrt 360.000 Čechoslovákům. Ale skutečnost je mnohem horší. Stačí si sečíst ony mrtvé a dojdeme k číslu 431.000 mrtvých Čechoslováků. Nebo snad nejsou oni mrtví v Německých továrnách při totálním nasazení naši mrtví? A nebo jsou židé z koncentračních táborů již dnes lidem lhostejní?
K tomu 50% obyvatel Československa trpělo podvýživou, 4 miliony pracujících bylo štváno do úmoru a přepracováno nad 40% průměru. Nedostatečná výživa, přepracovanost, stres… Díky těmto ukazatelům došlo k rozšíření tuberkulózy a ke 100 % navýšení úmrtnosti. Že to bylo za války? Ale jistě, bylo. Otázkou je, kdo a proč onu válku začal.
Přímé materiální škody v Československu byly 347 miliard předválečných korun. To představovalo 5 let kompletního národního důchodu v předválečném Československu. Pět let!
Dále byla ukradena veškerá Československá letadla a veškeré říční plavidla. Byl zničen železniční park a to tak, že bylo ztraceno nebo ukradeno 52,6 % parních lokomotiv. Osobních vagónů bylo zničeno 68,3 %, u nákladních vagónů je číslo ještě hroší a to 74,5 %.
Mostů nádraží a vůbec železničních staveb bylo Československu zlikvidováno 75 %.
Na Slovensku došlo k totálnímu zničení téměř kompletní železniční sítě. Nerozrušeno zůstalo pouze 10 % tratí.
Silnic bylo v Československu poškozeno, nebo úplně zničeno 29,2 % k tomu je nutno připočíst také celkem 33,7 % poničených a zničených mostů pro silniční dopravu.
Bylo nám ukradeno a nebo zničeno 49 % automobilů, 47,9 % autobusů a 63,5 % všech nákladních aut.
Byly vybrakovány laboratoře, ukradeny muzejní exponáty, staré knihy, sbírky, obrazy. Byly ukradeny a odvezeny devizové rezervy, zlatý poklad o váze 23 tun zlata, který měl tehdy nominální hodnotu 5 265 milionů liber šterlinků. Byl plundrován majetek státní i soukromý.
Všechna tato data jsou ověřená a úřední čísla, připravená pro účely Norimberského tribunálu. To je pouhé shrnutí faktů. Nic víc, nic méně. Pouhá fakta.
Zde zůstává otázkou, proč si naši politici neřeknou našemu německému sousedovi o peníze, které naší zemi již přes 70 let dluží.
Jedná se o stovky miliard prvorepublikových korun, celkem 360 miliard předválečných korun, jenž určil mezinárodní soud jako válečné reparace, které mělo Německo zaplatit Československu za materiální a duchovní škody, které byli způsobeny německými nacisty našemu národu v době okupace během II. světové války.
Tato nemalá částka, samozřejmě navýšená o inflaci a nezbytné úroky z prodlení, by se mohla nakonec vyšplhat do takové výše, že by mohla zaplatit celý náš státní dluh.
To, že naše nároky na válečné reparace vůči Německu stále platí, potvrdil prof. JUDr. Václav Pavlíček, DrSc: „Ano, nárok na válečné reparace platí, pokud záležitost nebude právně ukončena. Mírová smlouva, kterou mohla být za reparacemi učiněna tečka, uzavřena nebyla.“
A Mírová smlouva skutečně nebyla podepsána a Německo ony válečné reparace dluží.
My jsme válku nezačali ani nechtěli. Pokud někdo říká, že to bylo dávno, a že se až tak moc nestalo. Patří minimálně před soud.
A že je to dnes náš spojenec? Ale jistě, ale byl odsouzen jinými našimi spojenci k zaplacení válečných reparací. Myslím, že zde není jakýkoliv prostor pro diskuzi.
A zda je na místě požadovat válečné reparace? Ano, samozřejmě! Směšné to možná přijde někomu jen do té doby, dokud si neuvědomíme, že Německo platí stále poválečné reparace Spojeným státům. Proč? Je to přece dnes jejich spojenec. Ale jak je vidět, Američané si nechají vše zaplatit do posledního pětníku. Proč my bychom měli postupovat jinak? Ostatně platí jim dle stejného rozsudku Norimberského tribunálu, dle kterého má platit i nám. Proč jim ano a nám ne?